Jméno, příjmení: Mgr. BcA. Karin Bílíková (r. Vápeníčková)
Studium na základní škole: 1998 – 2006
Obory činnosti: herectví, spisovatelka/dramatička, slam poetry
Působiště: Ostravská univerzita (obor německý jazyk a literatura, český jazyk a literatura), DAMU (obor alternativní a loutkové divadlo)
Největší pracovní úspěch: napsání knihy Do Puntíku, působení v pražských divadlech (Komedie, divadlo Minor, Studio Hrdinů), natočení filmu Mord (oceněný na Karlovarském festivalu 2024)

Vzkaz žákům školy: Základní škola byla skutečně tím nejzásadnějším obdobím v mém životě. Pro sebeuchopení a definování si vlastních tužeb. Neustále se vracím k pocitům radosti, které mě v tomto období provázely. Všichni učitelé vnímali, že jsem umělecky zaměřená, mé nadání rozvíjeli, podporovali, věřili mu. Dodnes jsme s některými spolužáky v kontaktu, protože jsme chodili společně do sboru, tvořili muzikály, potkávali se na hudebkách naproti v umělecké škole, byli jsme jako rodina, která se samozřejmě často hádala a přela, ale drželi jsme spolu. Na gymnáziu jsem se cítila o to víc ztracená, protože třídní kolektiv ani zdaleka nepřipomínal ten, jaký jsem zažila na ZŠ, ani učitelé nás nevnímali individuálně, nesnažili se do nás vidět, konzultovat s námi, kdo jsme/kam míříme (byť právě v pubertě to člověk potřebuje nejvíc). Po gymnáziu jsem nevěděla, jaký vysokoškolský obor zvolit. Obávala jsem se návratu k umění, ukončila jsem závodní tancování a rozhodla se spíše z nerozhodnosti studovat jazyky. Ve třetím bakalářském ročníku jsem na vědecké konferenci získala stáž v Bruselu. V Evropském parlamentu mě to ovšem nebavilo. Rozuměla jsem, jak velká příležitost to je, ale raději jsem chodila do muzea Reného Magritta. Odhodlala jsem se proto navázat na malou Karin z Valčíka, které všichni kantoři doporučovali konzervatoř, a přihlásila se na DAMU. Vzali mě. Dnes se věnuji aktivně herectví, ale také psaní, protože mě vždy naplňovalo. Na ZŠ mé slohové práce učitelé oceňovali, na gymplu jsem dostávala pětky, že si hraji na něco, co nejsem, a na co nemám! V tom byl Valčík nanejvýš skvělým místem. Rozvíjel individualitu dětí, hledal jinakost. Odlišnost zviditelňoval a cenil. Ráda bych si těch devět let zopakovala a odvážně se přihlásila už tenkrát na konzervatoř. Idylu bych však ráda vrátila na zem vzpomínkou na desítky třídních důtek, které jsem dostala, mnoho hodin po škole za drzost atd. Nebyla jsem rozhodně andílek, ale i tak se mnou měla většina kantorů svatou trpělivost. Všem dětem bych chtěla vzkázat, ať se nebojí světa venku, ten svět je ohromně barevný, a umožňuje zvolit si obor studia a profese, který vás bude činit šťastnými. Nebojte se ukázat, kdo jste, už teď. Jinakost je atribut současnosti. Držím všem palce!